fear

Pak ale začalo přátel u stolu ubývat. Jednou chyběl ten, pak onen. Václav Jedna nemohl, Václav Dvě měl chřipku, Jiří Jedna byl na sympoziu, Jarmilka měla něco v televizi, Honza Dvě spadl s koně na hlavu a zapomínal, takže zapomněl a tak dál. Někteří spolu přestali hovořit, protože jim ten druhý byl najednou moc doleva nebo doprava.

Herec, který pondělky vymyslel, pak přestal sám pomalu docházet, jednou měl pořád víc práce, jak v televizích přibývalo pitomých seriálů, jež musely být dabovány do češtiny, protože jejich publikum nestíhá číst titulky, jednou mu nebylo dobře, taky už není nejmladší, pak ho nechtěla pustit mladá manželka, jež odmítala být sama doma s dítětem…

Jeden čas jsem mu posílal vždy před prvním pondělí esemesky: Vážený pane Snope, v pondělí se koná takzvané Snopovo první pondělí, nezapomeňte přijít, váš Václav Snop. Odpovídal mi také Vážený pane Snope, ale stejně nepřišel.

Zkusil jsem je lákat osobně. Zašel jsem za malířem, byl rád, že mě vidí, ale když jsem se zeptal, zdali přijde, krčil posmutněle rameny: Vždyť mě přece znáš, víš, jak já na tom jsem… Vím, jak na tom je. Chlastá. Cestou se zastaví a už se na první pondělí nedostane.

Advokáta potkávám na ulici, je mu upřímně líto, že se nesetkáváme, a lituje těch báječných dob, kdy jsme se tak nějak víc vídali, toho obyčejného kamarádství… Tak choď, volej, měj iniciativu… povídám. Vždyť to znáš… pokrčí posmutněle rameny, a navíc jsem se teď odstěhoval do novýho baráku, je to teda třicet kilometrů od Prahy, fakt je to senzační, i když teda v tý vesnici nikoho neznáme, ale kdybych si s váma v pondělí dal pivo, stály by mě taxíky tisíce…